První srpnovou sobotu jsme se společně s Haxen Report vydali do Újezdu u Přelouče, kam jsme vyrazili s kapelou Vanaheim. A nakonec jsme zůstali až téměř do konce festivalu. Přestože teploměr opět atakoval letní hodnoty, počasí tentokrát přálo. Slunce většinu dne schovávaly mraky a zastřešený areál letního parketu poskytoval příjemný úkryt nejen před případným deštěm, ale hlavně před úmorným vedrem.
Právě areál patří podle mě k největším přednostem Slamáku. Poskytuje zastřešené hlediště, možnost stanování hned vedle na fotbalovém hřišti, dostatek prostoru i překvapivě velké sociální zázemí. A ano, jako ženská musím ocenit i to, že se na záchod nestála nekonečná fronta. To je na festivalu bonus, který člověk ocení víc, než by si myslel. Stejně tak nechybělo místní občerstvení s vyhlášenými uzeninami nebo poctivými bramboráky.
Program měl odstartovat ve tři hodiny odpoledne, jenže technika občas rozhodne jinak. Kvůli nečekaným zádrhelům se zvukem se začátek trochu protáhl a Vanaheim se dostali na pódium s více než půlhodinovým zpožděním. Místo nervozity ale přišla improvizace. Kluci na pódiu si se svými fanoušky zazpívali pár písniček jen tak. Publikum to vzalo s úsměvem a bylo vidět, že podobné momenty někdy vytvoří lepší atmosféru než dokonale připravený scénář.
Byla to pro mě navíc premiéra, poprvé jsem naživo viděla jejich nového zpěváka Zbyňka. A musím říct, že do kapely skvěle zapadá a byla jsem moc spokojená. Hlasově je to sice trochu jiná poloha než u Míly, ale kapele tenhle čerstvý vítr a jistota v hlase hrozně svědčí.
Další kapelou byli Bastard z Havířova, které jsem shodou okolností viděla už týden předtím na Benátské! s Impulsem. A znovu mě přesvědčili, že jsou jednou z kapel, které mě baví nejen muzikou, ale i tím, jak pracují s publikem. Zpěvák Marian 333 je přirozeně vtipný a mezi skladbami dokáže lidi pobavit stejně dobře jako během samotných písniček. Tahle parta mě opravdu baví.
Výraznou postavou odpoledne byl Pepa Michálek alias Michail Fabien, který si na Slamáku střihl hned dvojitou šichtu. Nejdřív vystoupil jako host s Porta Inferi. Novojičínská parta mixuje moderní metal, elektroniku i symfonické prvky s obrovskou energií, ale upřímně, v téhle poloze mi Pepa úplně neseděl. Zato později s Forrest Jump to byl úplně jiný vesmír. Všechno fungovalo naprosto přirozeně. Na Pepovi mě navíc hrozně baví, že na pódium pravidelně bere malé fanoušky. Možná je to drobnost, ale zrovna tyhle momenty dělají dětem zážitky na celý život. Tohle je parádní způsob, jak si vychovávat novou generaci rockerů.
Motorband ukázali, proč už čtyřicet let patří ke stálicím české hard’n’heavy scény. Sestava kolem Libora Máči Matejčíka s frontmanem Petrem Kutheilem hraje poctivý rock bez kudrlinek a lidem se to jednoduše líbí. Komunál pak potvrdil pozici spolehlivé festivalové jistoty se silnou fanouškovskou základnou. Ale to už na nás dopadla únava a kvůli nabranému skluzu už jsme nymburský Roxor oželeli. Tyhle kapely odvedly svůj standardně skvělý kus práce, ale pro mě osobně to tentokrát bylo spíš o příjemném potvrzení kvality než o nějakém zásadním hudebním překvapení.
Domů jsme odjížděli unavení, ale s příjemným pocitem z povedeného dne. Slamák si své příznivce drží právem. Nezbývá než popřát pořadatelům, aby se jim podařilo připravit další ročník minimálně stejně dobře a aby se festival mohl dál rozvíjet. My se na něj rádi zase vrátíme.
Report and photos by Lenka Machuldová
Video: Haxen Report