Michal Pavlíček oslavil sedmdesátiny a první ze dvou narozeninových koncertů 28. ledna v O2 universu byl přesně takový, jaký jsem si přála. Důstojné a přitom živé bilancování jeho tvorby, které se ale ani na chvíli neuzavíralo jen do minulosti. Od samého začátku bylo cítit, že Pavlíček přemýšlí dál, směrem k nové hudbě, a že mu je přirozené stát na pódiu obklopený muzikanty napříč generacemi.
Koncert otevřel samostatný úvod s gongy, ještě bez Pavlíčka. Zvukově zajímavý, rituální, ale upřímně lehce zdlouhavý. Pavlíček se pak objevil na pódiu s kytarou a zahrál instrumentální skladbu. Teprve na jejím konci zaznělo vysvětlení, že šlo vlastně o tiché requiem věnované Pavlu Blažkovi and Karlu Hostálovi. Bez velkých slov, spíš nenápadná pocta, která zpětně dala celé úvodní pasáži mnohem hlubší smysl.
Na tento úvod pak přirozeně navázali první hosté večera. Phil Schoenfelt and Radek Škarohlíd z Hentai Corporation přinesli ochutnávku z Pavlíčkovy chystané desky „Na obzoru“, která vyjde 20. února 2026. Nová skladba zapadla do večera překvapivě samozřejmě. Byl to jasný signál, že Pavlíček nechce jen vzpomínat.
Když přišla Uni Orchestra s Alexejem Aslamasem a čtyřmi vokalistkami, zvuk koncertu se proměnil, byl hutnější a získal díky orchestru filmovým nádechem. Dalšími hosty byli David Koller, Monika Načeva – Pavlíčkem krásně představená jako „bytost, se kterou jsme prolnutí“ – a mladá nadějná zpěvačka Milly Honsová.
Pavlíček připomněl svou skladatelskou práci pro film a televizi. Hudba z britského seriálu „Merlin“ byla nádherně citlivá, a přesto plná síly. Uvědomila jsem si, jak široký Pavlíčkův záběr je a jak přirozeně se pohybuje mezi žánry, aniž by někdy ztratil svoji osobitou stopu.
Dalšími hosty byli B.S.P. , Kamil Střihavka and Ota Balage, s písní „Holka, čapni draka“. Střihavka Pavlíčkovi dojemně popřál: „Věk je jen číslo, mám tě moc rád.“ Nepůsobilo to jako povinná gratulace, ale jako upřímné vyznání mezi lidmi, kteří toho spolu hodně prožili.
Životní múza Michala Pavlíčka, Bára Basiková, se objevila na pódiu ve stříbrném outfitu připomínajícím Tinu Turner. Byla elegantní a velmi jí to slušelo. Pavlíček ji ocenil slovy, že je „skvost, diamant“ a bylo vidět jejich souznění a spojení, které mezi nim stále je. Hned při prvních tónech se poznalo, že ty písně žijí i dnes a že Bára je stále fantastická zpěvačka. Vidět ji a Pavlíčka spolu na pódiu, s tím jejich společným hudebním odkazem, bylo prostě skvělé. Pak zazněla „Košilela“ a publikum reagovalo naprosto spontánně, už po prvním tónu energie v sále vystoupala na maximum. Pro mě jednoznačně nejsilnější moment večera.
Vilém Čok přidal „Ó hory, ó hory“, a pak přišel Michael Kocáb s ostrým politickým proslovem, v němž spojil minulost s přítomností. Zazněla „Proč jen já“ od Pražského výběru a Pavlíček i Kocáb připomněli, že ji psali pro komunisty tehdy a že platí i dnes. Při skladbě „Na václavskym Václavák“ už jeden fanoušek nevydržel sedět a vběhl před pódium. Celá show byla koncipovaná pro sedící publikum, i dole se sedělo, ale přišly momenty, kdy už se to nedalo vydržet.
Závěr patřil „Zubaté“, na pódiu nebychyběl Jiří Hrubeš ani ikonická postava Pražského Výběru Ropotamo. Pak následovaly dlohé ovace ve stoje. Celá aréna dávala Pavlíčkovi najevo, jak si váží jeho dlouholeté hudební činosti. Jako přídavek zazněla nová píseň „Země je věčná“. Na pódiu stáli všichni účinkující a aréna opět ještě dlouho tleskala ve stoje. Dvě hodiny uplynuly opravdu bleskově.
Michal Pavlíček je prostě kytarový mág s obrovským záběrem a první koncert jeho sedmdesátin to jen potvrdil. Minulost, současnost i budoucnost jeho hudby jsou pevně propojené, a on sám zůstává člověkem, který si dokáže užívat každý okamžik. I za naši redakci mu přejeme energii pro další tvorbu a těšíme se na nové projekty.
Text: Lenka Machuldová
Fotografie: Bestsport/Jan Nožička