Ještě kolem poledne 29.08.2026 to vypadalo, že se v Prachaticích bude konat úplně obyčejná sobota. Velké náměstí patřilo turistům, kavárnám a poklidnému městskému provozu. O chvíli později už se na pódiu začalo zvučit a bylo jasné, že klidná sobota právě skončila.
Druhý ročník Salt Festu podle mě ukázal, že přesun z loňského Parkánu na Velké náměstí nebyl špatný nápad. Prachatice mají s Velkým náměstím a Zlatou stezkou staletou zkušenost s tím, že se tu potkávají lidé z různých koutů. Tentokrát se tu místo obchodníků se solí potkali rockeři. Festival získal víc prostoru a hlavně se přirozeně propojil s městem. Otevřené byly restaurace, cukrárny i další podniky kolem náměstí a člověk neměl pocit, že je zavřený v odděleném festivalovém areálu. Prostě se hrálo uprostřed Prachatic a město žilo s tím.
Program otevřela Alžběta. Začátek ve třináct hodin byl pro kapelu trochu krutý, protože ji ještě ten den čekal další koncert v Živanicích. Přesto dorazil slušný počet fanoušků a Alžběta do toho šla naplno. Honza Dlouhý během koncertu zase vyrazil mezi lidi a po vystoupení se celá kapela ještě zhruba hodinu věnovala fanouškům u merch stánku. Právě tenhle kontakt s lidmi mám na Alžbětě ráda. Žádné „odehráno a mizíme“. A pak je tu Aneta za bicími. Nejenže je na pódiu nepřehlédnutelná, ale za bicími má pořádný drajv a je vidět, že si to užívá.
Zajímavým kontrastem k mladším kapelám byl domácí Parkán. Přiznávám, že jsem je před Salt Festem neznala, což je vzhledem k jejich historii trochu ostuda. Kapela vznikla už v roce 1973 a prošla si opravdu ledasčím: několika zákazy, změnami názvu i sestavy a dokonce brutálním zásahem bezpečnostních složek při koncertu v Čepřovicích v roce 1984. Přesto pokračuje dál a loni vydala už svou jedenáctou desku Slova jsou zbraň. V Prachaticích nabídli poctivý hard rock a rozhodně neurazili.
Tlustá Berta mě bavila trochu jinak. Kapela vznikla na začátku devadesátek původně i proto, aby se muzikanti sehráli na písních AC/DC. Začínali na tancovačkách a jejich první demo dostalo název Tlustá Berta – To je kus!. Dnes už mají vlastní repertoár, ale tenhle zábavový základ v nich pořád je. A přesně v tom duchu se nesl i závěr jejich setu, kdy si během stejnojmenné skladby muzikanti prohodili nástroje: basa putovala k bubeníkovi, zpěvák zasednul u bicích a bubeník dostal banjo. Trochu úlet, ale k Tlusté Bertě to vlastně sedí.
A pak přišel Motorband. Tady už jsem věděla, že jsem na správné adrese. Syrový, hutný heavy metal a Petr Kutheil za mikrofonem, který do kapely zapadá výborně. Motorband letos slaví čtyřicet let existence a po všech personálních kotrmelcích působí současná sestava opravdu dobře. Libor Máča Matejčík a Karel Adam kolem sebe poskládali muzikanty, se kterými jim to šlape. Kapela navíc připravuje výroční album. Jsou už čtyři dekády na scéně a pořád nemají žádnou chuť brzdit.
Velké náměstí mezitím začalo houstnout. Hlavním důvodem byli samozřejmě Tři sestry. A potěšilo mě něco, co člověk na rockových koncertech v posledních letech nevidí zase tak často a to, že v prvních řadách bylo dost mladých lidí. A nemyslím tím mladé čtyřicátníky. Opravdu kluky a holky kolem dvaceti. Takže možná ještě není s námi rockery všechno ztracené.
Tři sestry navíc nastoupily bez nemocného Tomáše „Magora“ Doležala, kterého zastoupil člen jejich crew. Na koncertu to ale nebylo znát. Během setu nechyběla Pijánovka, Homosexuál s konfetami, Kelti, Sovy v mazutu, Aida, Mexiko, DeDeRon s Jarouškovými heliovými balonky, Život je takovej a samozřejmě Kovárna. Při ní celé náměstí poslušně hlásilo, kde bylo od středy do neděle.
A sestry samozřejmě Kovárnou neskončily. Po krátkém ústupu ansámblu do zákulisí se vrátily na přídavek. Zazněl Průša, kdy vyšel Jaroušek v kabátě a následně se odhalil, Já jsem Aleš, Zelená a Zdeněk Petr zvládl dvě zelené naráz. A na úplný závěr po Motlitbě pro partu letěla do publika trička Fanánka, Jarouška i Supice. To je lepší suvenýr než kelímek z festivalového stánku.
Koncert Tří sester skončil přesně ve 22:00. Na minutu. A vzhledem k tomu, že se hrálo přímo v centru Prachatic, se tomu říká dobrá práce. Pět kapel se navíc ukázalo jako rozumný počet. Každá dostala dostatečný prostor, mezi koncerty nebyl stres s přestavbou a návštěvníci měli čas si dát pivo, jídlo nebo jen pokecat. Jedinou připomínkou, kterou jsem během dne zaslechla, bylo vstupné pro děti. Podle některých návštěvníků by zvýhodněné vstupné do patnácti let mohlo přivést více rodin.
Prachatice mají podle mě našlápnuto. Pokud se podaří tenhle koncept dál držet, mohl by z toho být festival, který si lidé za pár let spojí s koncem léta stejně samozřejmě jako Vánoce s kaprem. Díky KIS Prachatice, že tomu dali prostor. Tak se uvidíme zase příště.
Text a foto: Lenka Machuldová