Masters of Rock 2026 Den 3.: Arch Enemy ovládli vizovickou noc

Pokračujeme s dalším dnem programu Masters of Rock 2026 a to sobotou 18.7. Počasí slibovalo další horký den a už od rána slunce pěkně pálilo. To ale neodradilo metalové fanoušky přijít již před desátou hodinou do areálu a podpořit kapely pěkně od začátku.

Od českého rozehřátí po mezinárodní melancholii

První to na pódiu rozjeli GATE Crasher z Brna. Je vždycky pěkné kolik lidí se sejde pod stagí již takhle časně na populární české kapely. GATE Crasher rozhodně ví jak lidi přilákat a dokonce si s nimi i zazpívat. Pro zahraniční fanoušky to asi není tak zajímavé, obzvlášť když mají texty pouze v češtině, ale ty domácí to rozhodně přilákat umí.
Dalšími vystupjícími byli Lords of the Trident až z daleké Ameriky. O nich jsem dopředu nic nevěděla, ale musím říct, že mě takhle po ránu potěšili. Možná to není jediná fantasy skupina na světě a možná ani nejlepší z nich, ale předvedli velice slušnou show. Líbili se mi jejich kostýmy i celkový zápal pro muziku.
Melodius Deite přinesli trochu zpomalení do rozpáleného dne. Tato mezinárodní kapela je velice výrazná na pohled, především zpěvačka ve svém kostýmu. Bohužel zvukově už mi tak výrazní nepřijdou, i když nevím jestli to již nebylo únavou nebo horkem.

Moderní přístup nebo klasický, obojí umí zaujmout

Jeden z koncertů, na který jsem se upřímně těšila, patřil švédským Self Deception. Objevila jsem je teprve nedávno s jejich nejnovějším albem “One of Us” a opravdu jsem byla zvědavá jak budou znít naživo. Naštěstí mě opravdu nezklamali a svými energickými a chytlavými skladbami dokázali rozhýbat všechny přítomné. Dokonce se vytvořil i malý moshpit, do kterého během jedné skladby skočil i baskytarista kapely Patrick. Tuhle kapelu jsem rozhodně neviděla naposledy.
To se bohužel nedá říct o dalším vystupujícím, Doctoru P.P. Omlouvám se všem, komu se to líbilo, ale já si myslím, že takovéto vystoupení na hlavní pódium Masters of Rock vůbec nepatří a už vůbec ne v takovémto čase. Bylo vidět, kolik lidí nejen v první řadě využili tuto dobu k odpočinku.
Mým headlinerem sobotního dne byli zaslouženě Hammer King z Německa. Můj názor je jistě ovlivněn tím, že je to jedna z mých nejoblíbenějších skupin a její členové jsou mými přáteli. Zaplněná plocha před pódiem ale vypovídá o tom, že se to líbilo i ostatním. Pro kapelu samotnou to byla velká premiéra nejen na Masters of Rock, ale také na velkém hlavním pódiu a myslím, že si svůj čas na něm velice užili. Sice je asi před vystoupením moc lidí neznalo, ale po něm se to dost změnilo a i fronta při Meet&Greet postupně narůstala. Věřím, že to byl velký krok v jejich kariéře a pomůže jim to do budoucna ještě k většímu růstu.

Od elfího folkmetalu k hymnám a primárnímu heavy metalu

V královské náladě ještě chvíli zůstaneme s folk metalovými Elvenking z Itálie. Normálně mě jejich energie dokáže vtáhnout, ale asi už se na mně opravdu podepsala únava a neústupné sluníčko. Slyšela jsem skoro polovinu vystoupení, nějak jsem si ho ale neuměla pořádně užít a musela jsem ustoupit do stínu. Naštěstí jsem byla v menšině a dav pod pódiem je vytrval podporovat po celou dobu.
Miracle of Sound mě už jednou naživo celkem zklamali, ale řekla jsem si, že jim dám ještě šanci a že na festivalu to bude snad lepší zážitek. První polovinu jsem slyšela pouze z dálky, ale na konec jsem šla blíže k pódiu. Musím uznat, že se publikem nesl celkem hlasitý zpěv a podpora. Závěrečné tři skladby, “Skål”, “Beneath the Black Flag” a samozřejmě “Valhalla Calling”, jsem si užila v přítomnosti nových i starých přátel.
Primal Fear vystoupali na pódium a udělali vše pro to, aby uspokojili publikum. Zahráli skladby ze svého nového alba, ale i z toho prvního, čímž nabídli pěkný přehled své kariéry. S písněmi jako „I Am The Primal Fear“ nebo „The End is Near“ Primal Fear rozhýbali publikum do samého konce! Energie kapely byla velmi dobrá, i když někteří členové byli poněkud statičtí. Zpěvák měl velmi dobrou pódiovou prezentaci a koncert perfektně táhl. Koncert zakončili skladbou „Metal is Forever“, což byl dokonalý závěr!

Od zábavy k frustraci a nakonec jen k tichému dozvuku

S německými Feuerschwanz jsem si vždy užila spoustu zábavy a tentokrát jsem se i nechala přesvědčit, že si to všichni společně užijeme z přední řady. To byla obrovská chyba. Od prvních skladeb se objevilo velké množství crowdsurferů a časem jen přibývali. To nám všem celkem zkazilo zážitek. Místo toho, aby jsme mohli sledovat pódium, tak jsme se bránili kopancům ze shora. Bohužel se na tom podepsala taky celková nezkušenost security týmu, který nám v některých chvílích více ublížil než by pomohli. Někdy ke konci vystoupení jsem to již nevydržela a raději odešla. Neříkám, že to bylo celé špatné, ale pro mě osobně to nebyl vůbec příjemný zážitek. Samozřejmě zbytek publika mohl vidět vystoupení úplně jinak a užít si skladby z nového alba jako úvodní “Drunken Dragon”, moji oblíbenou “Sam the Brave” nebo “Valhalla” v angličtině. Zahráli také cover “Dragostea din tei” a některé své starší skladby jako “Schubsetanz” nebo “Das Elfte Gebot”.
Arch Enemy jsem si užila již pouze z boku a posléze z větší dálky. V náladě jakou jsem měla, jsem si to ani moc neužila. Můj názor rozhodně nemůže být nezaujatý, ale nová zpěvačka Lauren Hart mi vůbec nesedla. Většinu skladeb jsem poznávala pouze podle melodií kytar a její zpěv se mi do toho vůbec nehodil. Nidko se mnou ale vůbec nemusí souhlasit.
Závěrečné mladé Neckbreaker z Dánska jsem slyšela už jen od stanu a nevěnovala jsem jim bohužel moc pozornosti. Z doslechu ale vím, že udělali celkem dojem a dostatek fanoušků je řádně podpořilo.

Tak to byl třetí sobotní den z našeho pohledu. Začátek vypadal velice slibně, bohužel konec dne už byl trochu horší. Před námi je ještě poslední den, který také nabídnul spoustu kvalitních kapel, tak nás nezapomeňte sledovat, ať Vám náš report neunikne.

Report: Kerry Lynx, Céline Fetel
Fotografie: Adrian Hextall, Kerry Lynx (GATE Crasher)