V úterý 28. dubna 2026 jsem vyrazila do Roxy na koncert, který jsem si dopředu neuměla úplně zařadit. Skynd není klasická kapela, ale industriálně laděný projekt stojící na zpěvačce Skynd a multiinstrumentalistovi a producentovi Fatherovi. Jejich tvorba vychází ze skutečných kriminálních případů a každá skladba je samostatný příběh.
Klub nebyl vyprodaný, ale rozhodně ani prázdný. Přízemí se postupně zaplnilo, ale balkon zůstal zavřený. Už před začátkem mi bylo jasné, že tohle nebude standardní koncert. Místo hudby se z reproduktorů ozývalo podivné šumění a rezonance, zvuky, které spíš znervózňovaly, než aby člověka naladily a bavily. Taková nenápadná, ale účinná příprava na to, co mělo přijít.
Začalo se přesně. Na pódiu se objevili bubeník a Father, klíčová postava projektu, který během koncertu střídá kytaru, baskytaru a zároveň ovládá syntezátory i samply. Část hudby tak vznikala přímo na pódiu, část jela z předpřipravených podkladů, které jsou pro jejich industriální zvuk typické. Hranice mezi živým hraním a elektronikou se občas úplně rozmazala. A pak přišla Skynd.
Její vizáž i projev jsou kapitola sama pro sebe. Nešlo jen o zpěv, ale o celkový výraz, gesta, pohyb, práci s tělem. Hodně mě zaujala práce s hlasem. Základem je její skutečný hlas a technologie tu funguje jako “make-up”, který emoce posouvá do extrému. Skynd dokáže plynule přecházet z hluboké, hrozivé polohy do hlasu, který zní skoro dětsky. Výsledkem je kombinace přirozeného talentu a záměrného využití techniky. Všechno bylo přesně načasované a sladěné se světly i celkovým výrazem.
Komunikace s publikem byla minimální, alespoň po slovní stránce. Skynd jen občas poděkovala za reakce. Jinak se ale s lidmi spojovala mnohem intenzivněji přes pohledy, gesta a pohyb. Často si přidřepla k lidem v první řadě a zpívala přímo pro ně. V tu chvíli to působilo až nepříjemně osobně, skoro jako by ten příběh patřil jen tomu jednomu člověku.
Celý večer měl jasnou strukturu. Nahraný hlas vždy uvedl konkrétní případ, následovala píseň a pak krátká pauza, než přišel další. Hudba samotná byla spíš ponurá, místy pro mě až depresivní. Zároveň ale nebyla vůbec předvídatelná. Motivy se neopakovaly tak, jak bývá zvykem, skladby se vyvíjely jiným směrem, než člověk čekal, a držely vás tak neustále v napětí. Nikdy jste si nebyli jistí, co přijde za pár vteřin.
O to zvláštnější bylo sledovat, jak si část publika zpívá s ní. Pro mě paradox, protože texty rozhodně nejsou typ na sborové refrény ani obsahem ani složitostí projevu jako je důraz na slabiky, změny tónu a drobné výkřiky.
Nepůsobilo to jako koncert v klasickém slova smyslu. Spíš jako promyšlená performance a precizně vystavěná role, která drží od začátku do konce. A já odcházela s pocitem, že jsem viděla něco jiného. Něco, co se nedá úplně srovnávat s běžnými koncerty. A vlastně i s respektem k tomu, jak různě se dá hudba uchopit.
Text a foto: Lenka Machuldová