V úterý 21. dubna se do Prahy po zhruba roce a půl vrátili bostonští Lansdowne. Kapela, která od roku 2006 staví na kombinaci chytlavých melodií, silných refrénů a moderního hard rocku, má za sebou roky intenzivního koncertování, turné po světě i vystoupení po boku známých jmen. Vypadalo to jako slibný večer, realita byla ale o něco složitější.
Klub byl při otevření skoro prázdný a první kapela to neměla jednoduché. Dream of the Sun, mladá kapela z Prahy, pohybující se někde mezi alternativním rockem a indie, přinesli spíš zasněnou, melancholickou náladu. Objevila se i lehká nervozita a pěvecká nejistota. Ale bylo vidět, že si téhle příležitosti váží a snaží se ji využít.
S Prospect Hill jsme se posunuli o level výše. Tahle bostonská hardrocková formace předvedla úplně jinou energii a jistotu. I přes drobné technické problémy si set pohlídali a dokázali vtáhnout publikum. Navíc s nimi na pódiu set odehrál i Shaun Lichtenstein kytarista Lansdowne.
Joe Hermes, americký country-rockový zpěvák z Illinois, pak celý večer posunul zase někam úplně jinam. Naživo to fungovalo, i když set zbytečně brzdily delší pauzy a poměrně výrazné použití samplů. Zajímavé bylo, že zvuk mu pomáhal řešit Adam Pucci z Prospect Hill, což jen podtrhovalo, že to celé funguje jako propojená parta, co spolu vyrazila na turné.
Lansdowne začali hrát s lehkým zpožděním, ale hned bylo jasné, proč na ně lidi čekali. Najednou to mělo všechno, co od moderního hard rocku chceš slyšet: silné refrény, energii a kontakt s publikem. Novější věci z alba “Wish You Well” přirozeně zapadly do setu. Hned v začátku padla od John Ricciho výzva, ať se lidi přesunou dopředu a neschovávají se někde vzadu za „tím týpkem s kamerou“. A byla to dost podstatná změna. Do té doby byla před pódiem skoro až nábožně vytvořená metrová ulička pro kameramana kapely a celá atmosféra působila trochu zakřiknutě. Jakmile se prostor zaplnil, koncert se konečně pořádně rozjel.
Celý večer na mě ale působil dost nesourodě. Čtyři kapely a každá úplně jiný styl. Na jednu stranu je fajn vidět, jak se kapely navzájem podporují, na druhou to jako celek moc nedrželo. Vybavila se mi pohádka “Jak pejsek a kočička pekli dort”. Každý přinesl něco svého, ale dohromady to úplně nefungovalo.
Text a foto: Lenka Machuldová