Do pražského O2 universa jsem se ve čtvrtek 19. 2. 2026 vydala na The Australian Pink Floyd Show podruhé během dvou let. Loni v Pardubicích mě jejich preciznost doslova ohromila. Zvuk, aranže, vizuály, všechno do sebe zapadalo s téměř studiovou přesností. Odcházela jsem tehdy s pocitem, že přesně takhle má tribute kapela znít. O to víc jsem byla zvědavá na novou show, kterou slibovalo turné „The Happiest Days of Our Lives Tour 2026“.
Australané si za téměř čtyři dekády existence vybudovali pověst nejúspěšnějšího tribute projektu na světě. Ostatně, když se k nim na pódiu v minulosti připojili i členové Pink Floyd, konkrétně David Gilmour a Rick Wright, je to vizitka, kterou nemá jen tak někdo. Jejich ambicí není vlastní interpretace, ale co nejvěrnější reprodukce odkazu Barretta, Waterse, Gilmoura, Wrighta a Masona. A právě v tom jsou bez debat mistři.
Pražský večer byl po technické stránce opět bezchybný. Kruhové projekční plátno, nové LED vizuály, precizní lasery, světelný design i tradiční nafukovací rekvizity a to všechno fungovalo přesně tak, jak má. Při „Another Brick in the Wall“ se na pravé straně pódia zhmotnil obří nafukovací učitel, v závěru „Run Like Hell“ nad pódiem vyrostl růžový klokan. V druhé polovině show se na kruhovém LED panelu mihla krátká, lehce odlehčená připomínka jejich domoviny: koláž australských ikon od Crocodile Dundeeho přes Skippyho až po Kylie Minogue nebo AC/DC. Bylo to milé, krátké a vlastně jediné místo, kde kapela působila osobněji.
Hudebně se večer nesl víc v duchu instrumentálních ploch a kytarových exhibicí. Baskytarista Ricky Howard si vzal na starost velkou část „gilmourovských“ vokálů, Chris Barnes naopak dominoval “watersovským” teatrálnějším pasážím. V porovnání s Pardubicemi mi ale přišlo, že setlist tentokrát obsahoval méně vyložených hitů a více prostoru dostaly delší, hudebně rozmáchlé kusy. Vokalistky měly menší prostor než minule a celkově šlo víc o hudební výkon.
Co mi ale chybělo, byl kontakt s publikem. Interpreti přicházeli na pódium, odzpívali a beze slova zase mizeli. Žádné promluvy, žádné budování vztahu, minimum interakce. První skutečná výzva směrem k divákům přišla až při „Run Like Hell“, kdy zpěvák vyzval publikum, aby vstalo, tleskalo a tančilo. Do té doby šlo spíš o dokonale sehrané, téměř laboratorní přehrávání skladeb. Což je vlastně logické, protože to není jejich hudba a jejich příběh. Otázka je, jestli právě tím koncert místy neztrácí duši. Přesto se najdou momenty, kdy zapomenete, že nestojíte před originálem. Třeba závěrečná „Comfortably Numb“ po krátké děkovačce, byla krásná, důstojná tečka.
The Australian Pink Floyd Show jsou bezpochyby fenomén. Jako hudební a vizuální rekonstrukce světa Pink Floyd fungují dokonale. Pokud ale čekáte osobní přesah nebo spontánní koncertní energii, tady ji příliš nenajdete. Je to precizní, obdivuhodné a místy dechberoucí. Já bych si přála jen o něco víc propojení s diváky.
Text a foto: Lenka Machuldová