V Mladé Boleslavi se ve čtvrtek 19. března sešel svaz českých bohémů. Ne na louce, ne v klubu, ale v prostoru, který bych pro koncert úplně nečekala, v Muzeu Škoda. A hned na začátek: tohle místo je naprostý úlet v tom nejlepším slova smyslu. Velký moderní sál s vysokým stropem, perfektním zvukem a světly, který by klidně obstál vedle Fora Karlín. Celé to má navíc zvláštní atmosféru tím, že se nacházíte v areálu muzea. A i když je zavřené, víte, že jste uvnitř něčeho, co má vlastní příběh. Do toho můžete očekávat ochotné pořadatele z řad zaměstnanců, šatnu zdarma, bar, dokonce i chlebíčky. Lehce netypické koncertní prostředí, ale ve výsledku překvapivě příjemné a vlastně i elegantní.
Večer otevřela kapela Byt číslo 4, pro mě osobně neznámé jméno. Je to šumperská parta, která míchá punk, alternativu s lehkým emo nádechem, a hlavně to celé tlačí dopředu energií. Místy mi připomněli Vypsanou fixu, ale mají vlastní rukopis a na pódiu jim to funguje. Řezali do kytar i bubnů, jak se sluší a patří. Publikum si je poslechlo, ale bylo jasné, na koho se čeká.
Wohnout letos slaví třicet let a celé turné je pojaté jako jedna velká oslava. V Mladé Boleslavi za to vzali pěkně od začátku. První část setu byla průřez jejich diskografií. Od „Cundally“ z roku 1999 až po „H.U.H.!“ z roku 2021. Každou skladbu uváděla manažerka Gabriela Pánková, takový pomyslný pátý člen kapely, která procházela pódiem s cedulí konkrétního alba. Celé to lehce připomínalo uvaděčku před boxerským zápasem a byl to jednoduchý, ale skvěle fungující nápad. Zazněly jak známé věci, tak i ty méně hrané jako „Banány“, „Vrátnej“, „Ganga“, „Gastrosexuál“, „Barbína“, „Depardieu“ nebo „Umění“. Připravili si takové ohlédnutí, které mělo hlavu i patu a rozhodně mě bavilo.
Po téhle retrospektivě Wohnouti „vyhlásili volnou zábavu“ a koncert se přehoupl do druhé poloviny. Hity střídaly věci, které naživo dlouho nezazněly, třeba „Volali“ z alba „Pedro se vrací“. A právě tady vynikne to, co mám na Wohnoutech opravdu ráda a to jsou jejich texty. Vlastně spíš básně. Jsou hravé, chytré, někdy úplně absurdní, ale vždycky přesně trefené. Další typická „wohnoutí věc“ je, že jsou kapelou rychlých písní. A přesně to publikum chce. Na Wohnoutech se nestojí, na Wohnoutech se tančí.
Songy šly jeden za druhým „Hloupá písnička“, „Fanynka“, „Rajda“, novější „Nevěsta“, což je píseň s lehce znepokojivým AI klipem, ale i třeba „Hory“, které vznikly ze vzteku na vleku ve Špindlerově Mlýně. Skvěle fungovala i „Hledáme zpěváka“, kde Wohnouti připomněli, že i když ve čtvrtek nehrají ani Vypsaná fixa, ani Divokej Bill, ani Krucipüsk, oni ano. A tak si jejich party museli zazpívat sami. A po jejím konci přišla hláška večera: „Vážení, hlaste se, protože místo zpěváka/zpěvačky je u nás už 30 let volné.“
Závěrem zazněly „Sejkonopí“, moje oblíbená „Díky moc“ a přídavky v podobě „Ó, Gramofon“ a samozřejmě „Svaz českých bohémů“, na kterou čekali všichni fanoušci. A když už to vypadalo, že je hotovo, přišel ještě jeden moment navíc, bonbónek, třešnička na dortu v podobě hravého prozpěvování baskytaristy Jiřího Zemánka.
Wohnout jsou vlastně v dnešní době trochu zjevení. Třicet let ve stejné sestavě: bratři Homolové, Zdeněk Steiner a Jiří Zemánek. Jsou skupinou bez velkých dramat, bez rozpadů a opakovaných návratů. Je to kapela, která si jede svoje, baví sebe i lidi a evidentně ji to pořád těší. A ještě si ze sebe umí udělat srandu, například že jejich bubeník odehrál koncert „i přes krutou nemoc, rozuměj rýmu“. Pokud přemýšlíte jak má vypadat oslava třiceti let kapely, tak přesně takhle, s nadhledem, humorem a hlavně s publikem, které ví, proč tam je. A tohle je teprve začátek, turné pokračuje a léto plné festivalů je před námi. Tahle jízda rozhodně nekončí.
Report and photos by Lenka Machuldová