Pražský klub Roxy se v neděli proměnil v pulsující srdce moderního metalu. Kapela Dynazty se vrátila do České republiky s novým albem “Game of Faces” a přivezla s sebou nejen energii severu, ale i dva zajímavé hosty: italské Temperance a maďarské Roses of Thieves. Klub Roxy je v centru Prahy a proto má své limity. Koncert začal nezvykle brzy, už v 18:20. Dveře klubu se však otevřely teprve v šest, což se ukázalo jako slabé místo večera, protože fronta se táhla až za roh a řada fanoušků se do sálu dostala až v průběhu první kapely.
Roses of Thieves, mistři folk-punku, v čele s energickou Ivett Dudas rozpoutali na pódiu bouři. Tradiční melodie se mísily s elektronickými beaty, ostrými kytarami a výrazným akordeonem. Ten jejich hudbě dodával zvláštní atmosféru, protože to není uplně typický nástroj žánru. Působili naprosto uvolněně a od prvních tónů si získali pozornost těch, kteří už stihli projít vchodem.
V pauze jsem zahlédla známé tváře, skalní fanoušky, kteří do Prahy dorazili už po poledni a celý deštivý den čekali před klubem, aby se dostali do první řady. Obdivuju lidi, kteří tohle dokážou. Půl dne stojí v zimě a dešti, protože hraje jejich milovaná kapela. Upřímně? Já bych to nedala. Jsem na to moc pohodlná. Ale možná právě proto mě jejich oddanost tak fascinuje.
Po krátké pauze nastoupili Temperance. Kapela, která už přes dekádu dokazuje, že italská metalová scéna má co nabídnout. V čele trojice zpěváků stojí Michele Guaitoli (Vision of Atlantis), ženský element dodává do sestavy Kristin Starkey (Twilight Force), a o třetí vokální pilíř se stará Marco Pastorino, kytarista a zakládající člen kapely. Temperance hrají moderní symfonický power metal. Jejich set měl skvělou energii a kapela dokázala rozhýbat celý klub svým nakažlivým „hej, hej, hej, hej!“. Kristin navíc vtipně a s úsměvem připomínala, že jako jediná není Italka, ale Newyorčanka, a tím mezi skladbami odlehčila atmosféru a vytvořila s lidmi spontánní kontakt. Občas se ale stalo, že zpěvy trochu zanikaly v hutné vrstvě samplů. Přesto šlo o velmi zábavnou show, která publikum perfektně připravila na hlavní hvězdu večera.
Dynazty začali přesně na čas a od prvního tónu bylo jasné, že tohle je jiná liga. Kapela, která za víc než patnáct let prošla vývojem od hardrockových začátků k současnému melodickému metalu, působila naprosto skvěle. Frontman Nils Molin, známý také z Amaranthe, ovládl pódium s neuvěřitelnou jistotou. Jeho hlas zněl čistě, silně, a přitom emotivně.
Díky třem kytarám byl zvuk kapely masivní a plný. V polovině setu přišel překvapivý moment, kdy bubeník přešel ke klávesám a kapela zahrála pár skladeb v jemnějším, téměř baladickém pojetí. Fungovalo to výborně, jako kontrast k jinak neúnavnému proudu riffů a hymnických refrénů.
Poslední skladba “Heartless Madness” se lehce protáhla díky představování členů kapely a také nečekanému momentu. Na pódiu přistála podprsenka, kterou Nils s humorem pověsil baskytaristovi Jonathanovi kolem krku.
Nové písně z alba “Game of Faces” zapadly mezi starší materiál celkem přirozeně, že by jeden sotva poznal, které z nich jsou čerstvé. Publikum reagovalo bouřlivě, zpívalo a tleskalo. Málokdy se vidí zvednuté opravdu všechny ruce v klubu. Pražský koncert Dynazty byl důkazem, že tahle kapela patří mezi nejjistější jména moderního evropského metalu. Jsou technicky precizní, melodicky silní a především se dokážou naplno propojit se svými fanoušky. Je to naprosto čistá a upřímná energie, která proudí oběma směry.
Poděkování patří agentuře Pragokoncert, díky které jsme mohli být u toho a můžeme vám tak přiblížit atmosféru z našlapaného klubu Roxy. Pro mě to byl jeden z nejlepších koncertů letošního podzimu.
Hudebních akcí je dnes tolik, že se člověk nemůže rozdělit na tři kusy a být všude najednou. A my to v Sound-Scribe známe moc dobře. Proto se snažíme být tam, kde to žije, a přinášet vám nejen informace, ale taky atmosféru, dojmy a ten pocit „byl/a jsem u toho“, i když jste třeba zrovna nemohli.
Text a foto: Lenka Machuldová